Miracle of fate - 2.díl

24. února 2013 v 13:00 | Timbrel |  Miracle of fate
Tak konečně přidávám další díl. Minule jste mě potěšili 7.komentářy, moc děkuju!'3 Tak doufám, že se vám tenhle díl bude líbit. Pořád tam zase tolik nikdo nemluví, ale časem se to snad zlepší. ;)



Z mého nudného, avšak pravdivého přemýšlení, mě vyrušil křik a rána. Najednou jsem pociťovala ještě větší chtíč podívat se tam, ale tížil mě pocit viny. Viny, že odejdu bez souhlasu rodičů, ještě k tomu v noci. Nebyla jsem hodná dcera, ale tohle bych jim neudělala. Znovu se ozval výkřik. Nemůžu to tak nechat, nebo snad jo? Pomalu jsem odstoupila od okna. Natáhnula jsme ruku pro svetr a šálu s čepicí. Přetáhla jsem svetr přes hlavu a potichu otevřela dveře od pokoje. Pomalým, klidným a soustředěným krokem jsem sešla schody. Moje štěstí bylo, že ani jeden nezavrzal, což se v tomhle domě dalo předpokládat. Nasadila jsem si čepici, obula tenisky a oblíkla se do černého kabátu. Klíče položené na skříňce jsem strčila do kapsy od kabátu a vyšla ven. Okolo krku jsem si omotala šálů. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nemohla jsem se zorientovat. Nevěděla jsem, kudy mám jít. Někde v dálce byla slyšet další tvrdá rána. Vábení toho tajemství a strachu mě vedlo napravo, kam jsem šla. Rozeběhla jsem se po silnici pod lampami. Moje cesta končila u lesa, poslední lampa, která dělala světlo zablikala. Vzhlédla jsem k ní, pořád blikala. Kdybych byla v pohádce, byl by to vchod do kouzelného světa. Jenže tohle byla realita. Z lesa zavanul silný studený vítr. Tváře mi začaly omrzat. Lampa naposledy blikla, pak už se nerozsvítila. Polkla jsem. Moje nohy překročili škarpu u silnice, ocitla jsem se pod vysokými listnatými stromy. Udělala jsem několik kroků vpřed. Dubové listí na zemi šustilo. Snažila jsem se matně očima vyhledávat spadené větve, abych na ně nešlápla a nezpůsobila si tím infarkt. Pořád jsem šla dopředu. Pociťovala jsem obrovský chtíč vědět, co se tam děje. Srdce mi nehorázně rychle bušilo. Třásla jsem se zimou. Tváře a konečky prstů byly ledové. Jemná kůže se začala přeměňovat na tvrdou, ztuhlou a studenou kůži. Docela jsem se začala ztrácet. Pod mými nohami už nešustilo listí, a sem tam mě švihla jehličnatá větvička do obličeje. Moje ruce byly ještě více chladné. Dokud jsem šla dál, tím víc mě pochycoval chlad. Ohnala se obrovská hlasitá rána, zadunění a vyjeknutí. Otočila jsem se zády k větvím, začala jsem couvat. Moje tělo se ocitlo na zemi a chodidlo pociťovalo bolest. Do krku mě píchla jehlička. Otočila jsem se a kousek odstrčila větvičku. Na kulatou mýtinu dopadalo světlo z měsíce. Ve stínu měsíčního světla se mihl velký stín. Nebyl to stín člověka, ale stín něčeho obrovského. Stín se pohyboval velice pomalu, pravidelně na jednu stranu dopadal, na druhou stranu se snažil zvedat. Druhý stín, stejné velikosti se přilepil na jeho záda. První stín syknul bolestí a zakňučel. Spadl k zemi, nehýbal se. Bolestně vzdychal. Jeho hruď se rychle pohybovala nahoru a dolů. Stojící stín se s povýšením díval na ležící oběť. Můj tep se pořád zvyšoval a zvyšoval, srdce mi bušilo jako o závod a zrychleně jsem dýchala. Když stojící stín udeřil do ležícího, projela mnou jakási bolest a utrpení. Znova do něho udeřil. To jsem se, ale neudržela, a chtěla vyjít na kulatou mýtinu, když v tom mi někdo zakryl ústa obrovskýma dlaněmi a zatáhnul mě zpátky. Začala jsem sebou mrskat. Opět jsem seděla na zemi, za mnou nějaká osoba.
,,Hlavně tam nelez, mohlo by se ti něco stát,'' promluvil, aniž by mě nechal se na něho otočit.
Pak mě pustil, a moje srdce začalo tlouct pomaleji. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Zhluboka jsem polkla. Tenhle les byl strašidelnější a strašidelnější. Svůj pohled jsem opět věnovala ležícímu stvoření pod měsíčním svitem. Bezvládně tam leželo, samo v chladu. Větší stín zmizel, jakoby se po něm slehla zem. Nedala jsem na slova osoby, která ve mně málem zapříčinila infarkt. Pomalu jsem se zvedla a odhrnula větve. Vstoupila jsem do měsíčního svitu na zežloutlou trávu. V kapsy kalhot mi zavibroval mobil. Chvilku jsem váhala, jestli se mám podívat na příchozí zprávu, ale udělala jsem tak. Několikrát jsem skenovala textovou zprávu.
Varuji tě, nechoď tam. -M

Otřásla jsem se. Strčila jsem zpátky mobil do kapsy a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl, bylo ticho. Bylo slyšet jen bolestné oddychování ležícího stvoření pod svitem měsíce. Malými kroky jsem se k němu blížila. Pociťovala jsem strach, který mě svíjel po celém těle. Když jsem však stála dva metry před ležícím stvořením, zastavila jsem se. Polkla jsem a začala pomalu couvat. Když jsme byla ve velké vzdálenosti, stvoření na zemi se pohnulo. Zvedlo mým směrem hlavu a smutně zakňučelo. Několikrát hlasitě zalapalo po dechu, pak svoji hlavu položil zpátky na místo. Opět jsem se k němu přiblížila. Stála jsme u jeho obrovského kožichu. Měla jsem obrovský strach. Pořád jsem si opakovala, že to nemůže být vlk, nemůže to být vlk. Proč by taky byl? Všechno se mi jenom zdá. Sklonila jsem se k němu. Prohlédla jsem si jeho natrhlou velkou tlapu a krvácející hřbet s břichem. Dotkla jsem se jeho rány. Ozvalo se tiché zakňučení. Oddálila jsem svoji ruku. Byla od krve, celá. Sundala jsem si šálu z krku a přiložila ji na hřbet. Ihned se do šály vpila krev. Béžová šála byla najednou rudá a šla z ní cítit krev. Musela jsem být blázen, pomáhat vlkovi. Normální člověk by před ním utekl, ale já? Je to nebezpečné zvíře, které teď umírá a člověk mu pomáhá? Když už po chvilce z rány přestala tolik téct krev, přešla jsem k vlkovi ze předu. Sedla jsem si do trávy, která byla mokrá a zabarvená do červené barvy. Šálou jsem ovázala vlkovi tlapu, kde byla velká trhlá rána. Utáhla jsme uzel na šále, až vlk hlasitěji zakňučel.
,,Promiň,'' prohodila jsem, když jsem se mu podívala do tváře.
Nehybně ležel, avšak už pravidelněji dýchal. Jeho oči byly semknuté do roviny. Nozdry na jeho čumáku se zvětšovaly a zmenšovaly. Ocas, který by se normálně hýbal, bezvládně ležel podél zadních noh. Pohladila jsem ho po krku, kde jeho kožich byl zašpiněný od hlíny. Odstranila jsem mu hlínu z kožichu, a začala ho hladit. Zastříhal ušima a ocas hbitě zakmital. S krku jsem se mu přesunula na hlavu, kde jsem mu uhlazovala kožich. Líbilo se mu to, aspoň na to tak vypadal. Strach, který mě celou dobu svíjel najednou zmizel. Cítila jsem se v bezpečí, klidná. Začala se mi pomalu zavírat víčka, několikrát jsem zamrkala. Pak mě, ale přemohl spánek. Položila jsem se vedle vlka, ze kterého sálo teplo. Chlad mě trochu ovinul do zad. Náhle ale odešel, když se vlk přemístil ke mně. Jeho hřbet a bok, který byl od krve mě teď zahříval.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ash Ash | 24. února 2013 v 14:14 | Reagovat

Se smutkem i radostí oznamuji, že Ash umřela. :O Je to dokonalý!:33

2 Adri Adri | 24. února 2013 v 14:22 | Reagovat

Žůůůžooo. :33 Úplně se těším na další. :'3 xx

3 Trevy Trevy | 25. února 2013 v 7:09 | Reagovat

Krása!:)

4 .:Aník:. .:Aník:. | Web | 25. února 2013 v 21:23 | Reagovat

Smutný.... Ale Krásný...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama